|
TESAŘSKÁ POHÁDKAJak se Krakonoš skamarádil s lidmiKdysi v prapradávnu honil Krakonoš pytláka, který v jeho království kladl léčky na zajíce. A že tenkrát lyže nebyly, nadělal v Krkonoších pán hor svou ohromnánskou botou ťápy sem a tam, kopce a údolí. Od těch dob se tam musí lézt nahoru a dolů po cestách dlážděných spíš kamenem, než vystlaných mechem. Krakonoš si to své království pochvaluje: Aspoň mi sem lidi nepolezou. Má tam podnes, ve skalách kdesi vysoko nad lesy, svou usedlost. Je to hospodářství jak náleží, v maštali má koně bělohřívé i černohřívé. Bělohříví jsou větrní a černohříváci rozvážejí oblohou duchny nadité deštěm. Ba, má i ohnivého hřebce, co vozí na hřbetě bouřku. Ten když křísne kopytem o skálu, blýskne se celou oblohou, jako by ji mečem rozťal vejpů1. V síni má Krakonoš i jarmaru a v ní skladuje v šuplatech počasí jako kupec krupky a kroupy; má tam dešťové kapky větší a menší, kroupy, sněhové vločky a všelijakou neplechu, kterou zasypává shůry dolů svět, když se rozzlobí. Na střeše má kohouta voláka, který ráno kokrháním budí spáče a na oblohu přivolává sluníčko. Tak si tam Krakonoš krakonošuje a jako spravedlivý pantáta se stará o chlupaté i pernaté, čtyřnohé i mnohonohé. Jen nad dvounohými kdysi mudrloval, když mu se sekyrou a pilou vtrhli do revíru: Copak tu v kopcích ti lidé pořídějí? Nohy mají jen dvě a jsou holí jak holátka v hnízdě, neopeřenci neopeření. Nemají srst ani peří proti zimě, ani zobák a drápy proti hladu. jakpak se tu uživějí? Zato rámusu tropějí víc než sojky, víc než vrány, když se houfujou, ba víc, než když na podzim troubějí jeleni. Přiložil k oku svou dálkohlednou hůl a že si na ně posvítí. ........................... Celé pohádky si můžete přečíst na zastaveních Pohádkové stezky. 
|
